Úcta k životu

Přemítám zda to psát, kolik lidí si na mě smlsne, kolik lidí si vezme z toho ponaučení, než mě ukamenují co si to dovoluji psát, za sloh, za hrubky, za to že mohu žít....Sedím v autě, jedu na nákup, který uskutečňuji 1xtýdně, roušku na obličeji. Nikdo jiný z rodiny nechodí nakupovat. Ještě přemítám, že se musím naučit používat jednorázové rukavice. Jedu do řeznictví v Donovalské. Mám zde řezníka, kam chodím, co tu chodí můj syn do školy.
Jedu, vše je jako před týdnem. Na hlavní křižovatce odbočuji doleva a najednou se ocitám někde jinde, jakoby ztěžkl vzduch, před sebou vidím vlevo domov důchodců a před ním stojí rozsvícená záchranka a za ní další auto. Je to odběrová laboratoř. Nevím, přesně kdy se dům skryl do svoji samoty. Kolik lidí zde žije a kolik lidí(doktoři, sestry, sociální pracovnice, kuchařky, uklízečky, technických sil) se jich stará o staroušky, naši paměť. Dobrovolně pro svoji práci, každý podepsal, že pokud se něco stane, zůstávají zde a nenechají je napospas nemocem a Covid-19. Na obzoru myšlenek vyvstává moje maminka 1936, žije v mé rodné dědině.Já za ní nemohu ani vnoučata, manžel, pro tento krok jsem se rozhodla 12.3., že ji nemůžeme ohrozit, nevím kolik jsem lidí potkala s touto nemocí, zda moje děti nejsou přenašeči, či superpřenašeči co kdyby, nikdy bych si to neodpustila. A takto přistupujeme i k manželově straně, kde je tatínek, dědeček. Já s manželem máme velké štěstí, že máme úžasnou širší rodinu,která tuto zodpovědnost vzala na sebe a starají se o ně. Děkuji touto cestou. Je to pro nás těžké říkat vnoučatům, že nevíme kdy dojedeme..... Žijeme a bydlíme v oblasti s nejvíce nálezy Covidu-19.
Vystupuji z auta před řeznictvím....
Zde mají před vchodem židli, na které je nápis, vstupovat jednotlivě, a jupí desinfekce,kterou používám na ruce, krásně voní a nevysušuje, asi je tam přidaný glycerín.
Nakoupím, co je potřeba a nastupuji do auta a mířím za svojí rodinou. V nákupu mám balíček droždí a pár dárečků pro kamarádku, která bydlí kousek od důchoďáku, ale ještě jí to nemohu dát, nebere mě telefon. Je to učitelka na běžné základce, učí svoji třídu třeťáku online. Dnes se dozvěděla super zprávu, její kolegyně, kolegové již nejsou v karanténě. Nikdo další nebyl pozitivní, všichni jsou v pořádku. Kruh se uzavřel.
Vše mám-nákup úspěšně dokončen jen, čekám než seběhne z domu a mezitím pozoruji rodinku, která přišla projevit úctu k životu. Rodina je na vycházce, došla pozdravit svoji babičku, maminku z chodníku. Vnoučata poskakují po trávníku a tatínek je umravňuje, maminka telefonuje s maminkou, že již jsou tady a vnoučata ji radostně mávají do třetího patra, odchází...........

Já nastupuji do auta za tou moji milovanou smečkou a těšíme se na víkend. Jedeme totiž na výlet: do obýváku a na balkón.